Školáci zažívají něco, co dosud bylo nemyslitelné – nechodí kvůli pandemii do školy. V nelehké situaci se řevnickým žákům snaží od června pomáhat školní psycholožka Michaela Kvasničková. Vidí ovšem i pozitiva: „Děti mají více prostoru být s rodiči a sourozenci, získat větší samostatnost a odpovědnost, někteří se naučí věci jako je pečení chleba nebo vaření, víc sportují, starají se o domácí mazlíčky, naučí se s technikou…“
Je to více než měsíc, co jsou školy pro žáky v druhé vlně zavřené. Dá se říci, v čem je distanční výuka pro děti z řevnické školy problematická? Co je pro samotné děti nejtěžší zvládnout?
Pro první ročníky a přípravnou třídu je to začátek, chvíli byli ve škole a najednou se začali učit přes Microsoft Office Teams. Od druhého ročníku výše už se naučili nějak s technikou pracovat. A někteří velmi dobře! Samozřejmě velký dík patří rodičům, kteří dětem každý den pomáhají a paním učitelkám/pánům učitelům a paní asistentkám, kteří se snaží vše přes online výuku předat. Děti se celkově přizpůsobují situacím lépe než dospělí, ale hodně jim chybí kamarádi, možnost hrát si, být v jiném prostředí s novými zážitky a zkušenostmi. My jako rodiče tohle zprostředkovat nemůžeme, své vrstevníky potřebují.
Jedna věc je vzdělání, druhá izolace, sociální návyky. Jak moc velký dopad to může mít na děti do budoucna?
Osobně si myslím, že tato generace zažívá něco, co předtím bylo nemyslitelné – do školy se vždy chodilo, byla povinná a jinak to nešlo. Najednou jsme ve stavu, že tohle je zpochybněno (distanční výuka totiž na jaře nebyla povinná). Výuka tedy může vypadat úplně jinak – a některým dětem distanční výuka i vyhovuje, sleduji, že rodiče v ČR nyní žádají mnohem více o domácí vzdělávání. Padají jistoty i dospělým a je náročné se ve všech opatřeních orientovat. Co dříve platilo a mohli jsme plánovat je nyní jinak, žije se ze dne na den. Děti ztrácejí motivaci pracovat, mít zavedený denní režim, hledají různé úniky.
Co třeba prvňáčci – byli ve škole jen pár dní…
Děti v první třídě se začaly pomalu sžívat s paní učitelkou, spolužáky, družinou a jiným režimem a nyní trénují velká písmena a číslice s rodiči doma. Díky online práci v malých skupinkách jsou více zapojení, ale pro některé je to i tak náročné. Jako kolektiv ještě neměli šanci se sžít.
Nebo naopak deváťáci, kteří se připravují na zkoušky. Ozývají se vám? Z čeho mají obavy?
Deváťáky čeká poslední ročník, navíc od března byli na online výuce, což jim chybí. Všechny akce jako dny otevřených dveří jednotlivých škol, návštěvy úřadu práce nebo veletrh pražských středních škol Schola Pragensis (http://www.scholapragensis.cz/jnp/), jsou zrušeny nebo online. Převládá nejistota, jak to bude s přijímacím zkouškami, pro některé je toto velký stres.
Každý člověk je jiný. Dá se obecně říci, kdo současnou situaci hůře zvládá? Zda jsou to mladší či starší ročníky?
Přesně, každý jsme jiný a každý se i jinak vyrovnáváme s náročnou situací. Celkově je ale hladina stresu u nás všech vysoká – nevíme co bude, jak se situace vyvine, kdo z okolí bude nemocný, jak se případně nemocní rodiče postarají o své děti, jak s prarodiči…. Děti se přece jen snažíme chránit, i když ony cítí, že rodiče nejsou úplně v pořádku, reagují ne na naše slova, ale na emocionální rozpoložení. Jsou jako houbičky – nasají a mají jasno, kde táta nebo máma jsou a reagují různě – rezignací, hravým chováním, zlobením někdo nechce přidávat starosti nebo se vrhne na počítače a mobily.
Setkala jste se osobně s dětmi, kterým třeba tato výuka vyhovuje?
Některé děti si vzdálenou výuku i chválí, mají své tempo, jsou třeba pomalejší a mohou si práci lépe rozvrhnout, nemají tolik rušivých podnětů nebo jim více vyhovuje psaní prací než mluvení před tabulí.
Přibylo Vám v této době práce? Obracejí se na vás v podzimní vlně děti s žádostí o radu, pomoc? Co například konkrétně řešíte?
Do školy jsem nastoupila v červnu, byly prázdniny, takže září bylo o představování se ve třídách a chození do tříd za žáky na pozorování. Rodiče se na mě obracejí přes paní učitelky nebo řešíme s kolegyněmi ve školním poradenském pracovišti děti, které potřebují větší individuální péči nebo mají s distanční výukou problémy. Snažíme se hledat optimální řešení pro každé dítě a rodinu. Gro mé práce spočívá hlavně v tom být přítomná ve škole a je pro mě důležité děti vidět, být s nimi ve třídě nebo venku a vidět jejich interakci, mluvit s učiteli. Tato hlavní část nyní odpadla. Ale jedeme online – online třídnické hodiny, připojím se třeba do výuky nebo jsem dostupná pro kolegy, rodiče a žáky na emailu a telefonu, případně pro osobní konzultaci tváří v tvář.
Kontaktují Vás samotné děti, rodiče nebo i pedagogové?
Učitelé a rodiče, případně sami hledáme děti, u kterých víme, že jim online výuka nepřináší to nejlepší, ať už z důvodu nějakého jejich handicapu nebo rodinného prostředí.
Lze nějak porovnat první a druhou vlnu, v čem se ta druhá liší?
Obecně jsme v první vlně nevěděli, co to všechno přinese. Byli jsme více vyplašení a dodržovali všechna opatření. Pokud někdo v okolí onemocněl, byl to neznámý smrtelný stav. Za druhé vlny, po prázdninovém rozvolnění, jsme už jaksi věděli, co dělat. Každý znal někoho, kdo onemocněl a více se nás to dotýkalo. Ve škole jsme se na jaře učili jak s technikou, jak učivo převést srozumitelnou formou, byl to stres pro všechny. Nyní už předem se škola i učitelé chystali, mapovali, zda děti mají vybavení, jak zajistit jejich připojení k online výuce.
Všichni se shodují, že odloučení má na psychiku dětí vliv. Budete se tomuto problému nějak věnovat i po návratu dětí do škol?
Ano, ale napřed potřebujeme, aby se děti vrátily a zvykly si na to, že jsou zpět ve škole, s paní učitelkou, dětmi. Určitě si budou paní učitelky s dětmi povídat o situaci – jak bylo doma, co se všechno stalo, jak to bude nyní. Jako velkou zátěž vidím nutnost být v rouškách po celou dobu výuky.
Může mít fakt, že Řevnice jsou spíše menší město s lesy za humny nějakou výhodu?
Můžeme vyrážet do okolních lesů na procházky a být na čerstvém vzduchu. Funguje sousedská podpora, viz například různé místní FB skupiny.
Vždy se říká, že všechno zlé je i pro něco dobré. Jaká pozitiva lze v této nelehké době najít?
Děti mají více prostoru být s rodiči a sourozenci, získat větší samostatnost a odpovědnost, někteří se naučí věci jako je pečení chleba nebo vaření, víc sportují, starají se o domácí mazlíčky, naučí se s technikou. A někteří zmiňují, že se pořádně vyspí!
Je před vánočními svátky – myslíte, že budou jiné? Máte doporučení, jak by je rodiny se školáky měly prožít?
Je otázkou, jak vše bude. Vytvořte si rodinné rituály nebo pokud máte, dodržujte je. Podpořte se navzájem, koukněte k sousedům, jak se mají a prohoďte s nimi dobré slovo. Koukání na pohádku nebo hraní her, pečení perníčků, vytváření, procházky – prostě vše, co vám dělá dobře.